David Hynek: Díky přesným reakcím svých psů poznám, kde se člověk v troskách nachází

Své dva pejsky Darrena a Brita má nade vše rád. Jsou součástí jeho rodiny. Záchranářské kynologii se věnuje dlouhá léta a jeho psi i on viděli mnoho různých případů, které měly šťastný konec, ale i ty, které neskončily dobře. Na psy je důsledný, protože zachraňují životy a on nemůže riskovat jejich selhání v akci. Za věrnou službu je odměňuje kvalitní stravou, kloubní výživou, a hlavně svou příchylností. David a jeho psí tandem jsou dokonale sehranou jednotkou.

Kdy jsi přišel na to, že chceš být záchranářský kynolog?

K tomuto oboru jsem se dostal přes svoje zaměstnání, kde byla poptávka po tom, aby se někdo začal záchranářské kynologii věnovat. S kynologií jsem měl zkušenosti od 10 let, takže mě nabídka zákonitě oslovila. Chtěl jsem se profesně i lidsky rozvíjet dál. Dřív jsem dělal hlavně sportovní kynologii. Byla pro mě výzva zkusit něco nového. Ani ve snu jsem nepočítal s tím, že by to mohlo být užitečné pro moje zaměstnání.

Říkal jste od 10 let? To je poměrně brzo. Přivedl vás k tomu tatínek, děda nebo babička?

Když mi bylo zhruba 10 let, tak se táta začal věnovat kynologii. Měli jsme německé ovčáky, dělali jsme standardní sportovní kynologii. Táta se postupem času přeorientoval na mysliveckou kynologii.

Co obnáší výcvik psa záchranáře?

Je to časově velmi náročné zaměření, protože jde o velice komplexní práci. Potřebujeme cvičit v co nejreálnějších podmínkách. Záleží, jakou specializaci si v rámci záchranářské kynologie člověk vybere. Buď máme specializaci na vyhledávání v troskách budov a v závalech, nebo na hledání ztracených osob v terénu. Může to být pro výcvik snazší, protože v lesním terénu nebo přírodě pes najde člověka mnohonásobně snadněji. Vycvičit psa pro vyhledávání v troskách budov je opravdu obtížné. Už jenom najít vhodné prostředí a terén pro simulaci. Vše klade nemalou finanční a časovou náročnost. Pes si hlavně musí zvyknout na podmínky, ve kterých bude fungovat. Měl by to být pro něj denní chleba. Neměl by vůbec řešit, kde a v čem se bude pohybovat. Je třeba, aby své povolání dělal s chutí. Láska k lidem je základní součást a podmínkou pro další výcvik. Své psy vedu k tomu, aby opravdu byli kontaktní s lidmi, měli je rádi, šli si pro pomazlení. V civilním životě vše může být pro lidi v okolí záchranářského psa až nepříjemné. Takový pes je totiž chodí pořád otravovat. Jako by pes záchranář říkal: „Dej mi něco dobrého. Pojď si se mnou hrát.“ On to vyžaduje, protože je tak zkrátka vedený výcvik. Vždy je jasnou prioritou, že se pes musí naučit označit osobu. Hledání má v genech, my ho naučíme hledat v sutinách a potom ho na místě už jenom správně nasměrujeme. Postupem času se všechno skloubí.

Jak učíte psa hledat v sutinách?

Celý tým od něj potřebuje, aby nám označil místo, kde ty osoby nalézá. Důležitou věcí je štěkání. Každý záchranářský pes se od malička učí štěkat nejprve na sedící osobu. Postupem času, když pes stárne, zvládá lépe a lépe vše, co po něm v týmu chceme. Osoba se mu postupně začne vzdalovat a schovává se za nějaké jednoduché překážky a do děr. Postupně jsou na psa kladeny stále větší nároky, protože jde o budoucí životy lidí. Výcvik psa může trvat i tři roky. Nic se nesmí uspíšit, žádná fáze přeskočit.

Co pejskům nedovolíte po dobu výcviku? Jak máte při výcviku nastavené mantinely?

V podstatě chci to samé, co chce kdokoliv po svých pracovních psech. Musí se perfektně soustředit a ve chvíli, kdy jdou do akce, by měli přestat vnímat prakticky veškeré okolní podněty.

Na co si ještě u psů záchranářů dáváte pozor?

Z etického důvodu nechceme, aby psi v sutinách značkovali. V některých zemích by to mohlo být považováno za znesvěcení. Psy vedu k tomu, aby se v troskách budov nechodili vyvenčit. A když už potřebují, tak aby sutiny opustili. Pro mě je alfa omega všeho, že pes musí být poslušný na přivolání. Na druhou stranu po nich nechci absolutní poslušnost, jak je třeba zvykem při sportovní kynologii, např. že se pes nesmí posunout o dva centimetry někam jinam. Pro mě je mnohem důležitější, že pes udělá, co po něm chci. Pokud bude kousek vpřed nebo vzad, mě vůbec netrápí. Při práci potřebuji hlavně soustředěného psa.

Potkal jste za svou kariéru psa, který by byl až příliš tvrdohlavý, nebo se pro činnost záchranáře nehodil?

Setkal jsem se s několika psy, kteří výcvik nezvládli. Ale teď je otázka, jestli je to z důvodu, že to nezvládl pes, nebo to nezvládl psovod. A to se strašně špatně hodnotí. Tvrdím, že devadesát procent úspěchu je v psovodovi a deset procent u psa. I ze špatného psa lze pod dobrým vedením vychovat průměrného až nadprůměrného záchranářského psa. Důležité jsou zkušenosti psovoda a hlavně kolektivu, který psa učí povelům a celkovému chování. Psovod psa tolik necvičí, pracují s ním zejména figuranti. Psovod přivede psa na místo, vypustí ho a pes splní úkol, který obnáší nález figuranta. Psovod potom vyhodnotí, kde pes štěkal, a určí, kde by osoba měla být. Psa si potom z místa opět odvádí. V praxi je to pak trošku složitější, ale v rámci výcviku je psovod jenom k tomu, že psa přivede, vypustí a následně ho odvede. Všechno ostatní je na figurantovi.

Existuje knížka od Jamese Herriota – britského veterináře, který píše o veselých  příhodách, které se mu staly se zvířaty. Máte taky nějaké příhody, ať už veselé, nebo smutné?

Samozřejmě, veselé příhody zažívám se psy každou chvíli. Jeden můj pes třeba seřezal ocasem policajty. Smutnější je to ve chvíli, když jedete na zásah a dopředu už víte, že budete hledat mrtvé. Třeba jako jednou s labradorem Maxem, který už teď není. Umřel mi před rokem a byl to můj první záchranářský pes. Když jsem viděl, že Max ty mrtvé osoby našel, nepoznal jsem, jestli je smutný nebo veselý, ale bylo na něm zkrátka vidět, že vše hodně řešil. Situace pro něj byla naprosto odlišná oproti tomu, na co byl běžně zvyklý. Přeci jenom, když je tělo v procesu rozkladu, tak se jeho pach výrazně mění. Pes si všechny pachové stopy a informace v hlavě musí srovnat, aby si uvědomil rozdíl. Na Maxovi bylo vidět, jak mu to doslova šrotovalo v hlavě: „Tady jsem něco našel, ale to není ono.“ Nejdříve chtěl Max odejít, ale nakonec se vrátil a místo určil. Díky jeho přesným reakcím jsem poznal, kde se člověk v troskách nachází.

Jaké žrádlo dáváte psům po náročné službě?

Snažím se psy krmit nejkvalitnější stravou, která je k dostání. Jsou kolegové, kteří nedají dopustit na krmení čerstvým masem. Mně se podobný přístup nevyplácí, protože jsem s nimi neustále na cestách. Tahat s sebou zásoby masa je velice nevhodné. Psy krmím kvalitními granulemi a dávám jim podporu ve formě vitamínů. Využíváme kloubní prostředky, protože klouby a šlachy dostávají při své práci záhul. Osvědčil se nám Geloren DOG.

Jak dlouho používáte Geloren?

Od prosince loňského roku. Musím říct, že Geloren psi zbožňují. Hlavně mají rádi formu ve tvaru kostiček. Jsme s ním velice spokojeni. Na cesty je to nepostradatelná výhoda. Vezmu si zásobu kostiček, které potřebuji. Nemusím tahat nějakou pikslu s odměrkami atd.

Davide, jaká rasa je podle vás o něco více předurčená k výcviku záchranářského psa?

Nedá se říct, jaká rasa je nejlepší, protože v rámci výcviku pracuju s nejrůznějšími psími plemeny – od pouličních oříšků až po ušlechtilá plemena. Je to skutečně o povaze konkrétního psa, jestli výcvik zvládne, nebo ne. Dopředu to určitě predikovat nelze. Samozřejmě asi největší sklony nebo výhodu pro výcvik mají větší plemena a rasa služebních skupin psů. Zároveň znám i pudly, kteří zkrátka záchranářskou práci dělají. Za svoji kariéru jsem už viděl například boxery, jezevčíky nebo dogy. Každé plemeno má pro práci své klady, ale i zápory. Malá plemena se dostanou tam, kam se nedostanou velcí psi. Naopak velcí psi překonají určité překážky lépe než ti malí.

Jak jste mluvil o oříšcích, můj děda je měl hodně rád, říkal o nich, že jsou chytří a dožívají se vysokého věku. Souhlasíte s tím?

Rozhodně takoví jsou. Říkám jim „street mix“. Jsou životem ostřílení, bývají chytřejší a lehce „vyčůraní“. Samozřejmě, že se dožívají vyššího věku.

Moji rodiče mají komondora – bílý pastevecký maďarský pes, co má místo klasické srsti dredy. Váží asi 80 kilo. To je takový svéráz, že toho jsme nenaučili nic. Dovedete si představit takovou osobnost na výcvik?

Musel bych toho psa vidět a poznat jeho povahu víc než jen takhle z doslechu. Na výcvik se ale může použít jakékoliv plemeno.

On je strašně tvrdohlavý a ostrý…

Samozřejmě, v první řadě vyřazujeme psy, kteří jsou vůči lidem agresivní. Jakmile projeví jakýmkoliv způsobem agresi, tak v záchranařině pro mě ten pes nemá co dělat. Bohužel jsme se taky v rámci výcviku setkali s několika psy, kteří začali být vůči lidem nějakým způsobem nevyzpytatelní, tak jsme u takovýchto psů výcvik ukončili. Opravdu nemůžeme riskovat bezpečí figurantů, že je ten pes kousne nebo jiným způsobem napadne. Agresivní psi jsou první, které vyřazujeme z výcviku. Nemůžeme přeci nechat psa hledat někde v troskách budovy s nasazeným náhubkem. Bylo by to nebezpečné i pro psa ve službě.

Říká se, že pes je nejlepší přítel člověka. Myslíte, že to platí i obráceně?

Pes je rozhodně nejlepší přítel člověka, ale jestli je člověk nejlepším přítelem psa, je těžké říct. Vždy to bude případ od případu.

Jednou jsem viděl v časopisu takovou fotoreportáž. Byli tam pánové a jejich psi. Na fotografiích byla vyjádřena jistá podobnost. Byl tam kokršpaněl a jeho majitel měl vlnité dlouhé vlasy. To nebylo schválně ani náhodou. Fotograf je viděl na ulici a mně se líbilo, jak si byli podobní. Myslíte, že pes je odrazem pána?

Určitě si myslím, že pes bývá často odrazem svého pána. Takže jaký pán, takový pes a mluvím teď i o povaze. Mně třeba nevadí spolupracovat s ženami, ale s fenou už bych nechtěl pracovat. Neříkám, že bych doma nechtěl mít fenu, ale nedokázal bych s ní podle mě tak dobře pracovat jako se psem. Fenu jsem měl před lety a neseděla mi k té práci, tak jako pes. Chlap s chlapem si při záchranářské práci lépe rozumí. Narážím na opravdu tvrdohlavé osobnosti jako jsem já. Stane se, že pejsci někdy udělají průšvih a dostanou ode mě do kožichu, aby si vše zapamatovali, ale musí to být přiměřené.

Co může být průšvihem, impulsem, že takhle to dále nepůjde?

V první řadě je to neuposlechnutí základního povelu, když si je třeba přivolávám k sobě. Je to alfa omega jakékoliv kynologie, když má pán psa na volno, pes musí být schopen přijít. Stalo se mi po dlouhé době, že mi kluci utekli za nějakou fenkou na louce. Normálně zapískám a oni přiběhnou. Asi ta fenka hárala a nemohli se od ní odtrhnout, a to jsem se mohl upískat, vyřvat a nic. Takže jsem si pro ně musel dojít. Tady už nastala situace, že bylo potřeba je potrestat. Dostali pokárání a za uši, aby věděli, že to je špatně. Občas se stane, že mezi psy vznikne nějaký konflikt, tak je musím umravnit. Snažím se dělat výcvik pozitivní metodou, ale všechno se jen pozitivní metodou určitě řešit nedá. V některých věcech se musí pejskům vytyčit hranice. Což tady prezentuju pouze jako svůj názor. Hromada jiných psovodů s tím nemusí souhlasit a třeba mě za to budou odsuzovat, ale já jsem zastáncem pozitivní metody.

Davide, řekněte mi, máte psy pojištěné? Kdyby došlo k nějakému napadení od jiného psa?

V dnešní době existuje pojištění na veterinární výdaje. V případě, že by mi ho napadl jiný pes, budu se snažit získat náklady na veterinární péči od jeho majitele. V určité chvíli to jde stranou, hlavně psa dostat včas na veterinu a nechat ho ošetřit, než zjišťovat totožnost toho dotyčného. Po absolvování výcviku a složení zkoušky – získají atest Ministerstva vnitra ČR, mají určitě nějakou hodnotu. Nikdy jsme neřešili přesnou částku. Bylo nám řečeno, že kdyby se něco stalo, všechno by bylo řešeno přes soudní znalce, kteří by vyměřili hodnotu psa. Důležité jsou absolvované výstavy nebo rodokmen a specializace. Těch věcí je opravdu celá řada. Odhadnutá cena mých psů je řádově ve stovkách tisíc.

Poznáte, když psi nejsou dobře naladění? A poznají to oni na vás?

Oni to na mě poznají stoprocentně. Já mám psy u sebe doma, tak to na nich taky vidím. Když vstanou, jak se chovají, jestli mají dobrou náladu. U těch pejsanů je to poznatelné, jak se chovají k sobě navzájem. To je první signál, když má pes špatnou náladu, tak se k tomu druhému psovi chová odměřeně. V takovém případě je dobré vypustit výcvik, když na pejska přijde den blbec. Je to stejné jako u lidí, kteří se třeba špatně se vyspí a něco je může bolet. Pes nám o svých trápeních naneštěstí říct nemůže. Když ho bude bolet tlapka, tak to člověk uvidí, stejně jako když kulhá. Pokud ho bude bolet něco jiného, tak je to jen o dedukci a napojení na psa. Když má pes špatnou náladu, bývá to tím, že má nějaký zdravotní problém.

Jak se udržujete v kondici? A jak udržujete kondičku Brita a Darrena?

Snažíme se udržovat v kondici sportem, pohybem. Denně nachodíme několik kilometrů na procházkách. Pro psy je přirozenou vzdáleností, kterou by měli denně ujít, zhruba 6 až 7 kilometrů. Když je hezké počasí, prokládáme to svižnějším tréninkem s během u kola. Potřebují-li se psi dostat do zajetých podmínek, které více simulují reálné prostředí jejich práce, využívám auta. Psy vypustím na louku s polní cestou. Běží po louce a já jedu po polní cestě –  absolvujeme společně 2 až 3 kilometry vyšší rychlostí, kterou bych na kole nebyl schopen ušlapat. Psi se perfektně proběhnou a protáhnou. Potom se samozřejmě udržujeme různými vitamínovými prostředky a kloubními prostředky, jako je Geloren, který ocení mí záchranářští psi, ale i já.

  PR článek